Anatomie nehtů a historie

Nehet je kožní adnexou, nebo-li připojeným orgánem, vznikajícím rohověním pokožky.
Nehet tvoří nehtová ploténka, která vyrůstá z nehtové matrix, základní hmoty, na posledním člá

nku prstu a zvolna se posunuje po nehtovém lůžku.
Nehet vyroste o 0,045 mm za den. Odrůstá za 4 až 7 měsíců na rukou a za 8 až 12 měsíců na nohou.
Na nehtu rozeznáváme tyto části: matrix - zárodečnou tkáň, v níž se tvoří nehtová ploténka, lunulu - nehtový měsíček, zde je nehet nejvíc připevněn, kutikulu - nehtovou kůžičku, která ohraničuje nehtový val, hyponychium - kůžičku pod volným okrajem nehtové ploténky, ze zrohovatělých buněk, eponychium - kůžičku, která přechází ze zadního nehtového valu na kořen nehtu v oblasti lunuly.
Nehtová ploténka je průhledná, tenká a skládá se ze 3 až 4 různě zrohovatělých (a tvrdých) vrstev, které leží na nehtovém lůžku (na posledním článku prstu). Je tlustá 0,50 až 0,75 mm. Pod lůžkem je dobře prokrvená zárodečná vrstva pokožky, která je nesmírně citlivá. V kořeni nehtu leží ještě nezrohovatělé mateřské buňky nehtu.

Během růstu se posunují stále více kupředu a rohovatí až na později viditelný nehet. Nehtová ploténka se skládá ze tří vrstev: dorzální nehet - tvrdý keratin; intermediální nehet - měkký keratin; ventrální nehet - hyponychiální keratin.

Hřbet nehtu je nejtvrdší a je bohatý na vápník a keratin. Prostřední vrstva se skládá z měkkého keratinu a spodní vrstva z keratinu nehtového lůžka.

Nehtový val pokrývá jen malou část nehtu. Malé bílé místečko před nehtovým kořenem se nazývá podle svého tvaru nehtový půlměsíček (lunula) a je u každého jednotlivce jinak veliký.

Okraj nehtu je ta část, která sahá přes poslední článek prstu. Nehty bez okrajů působí nepěstovaně. Nehtový přehyb upevňuje nehet po straně a nehtová kůžička lemuje nehet po stranách.

Manikúra součást historie lidstva 

Již patnáct tisíc let před Kristem používal pračlověk kameny a mušle nejen na stavbu obydlí nebo na přípravu jídla. Archeologické nálezy pocházející ze severního Turecka totiž ukazují, že lidé doby kamenné servírovali čerstvě zabitou zvěř pouze se zvláštně upravenýma rukama i zvelebenými nehty. Jakkoli se nám jejich životní styl zdá nesofistikovaný, marnivost se stala matkou vynalézavosti: malé hrubé mušle posloužily k tvarování nehtů a lávové kameny (známé pod pojmem pemza) k vyhlazení tvrdé kůže na rukou i nohou. Záliba v upravených nehtech souvisí nejen s dobou, ale i s kulturou – manikúra vytvořená pomocí ozdob z plátků zlata objevená v královských hrobkách jižní Babylónie pochází z doby 3 200 let př.n.l. I v hrobkách egyptského královského dvora odpočívají ostatky manikérek žijících dva a půl tisíce let před naším letopočtem, což dokládá, že se ve své době těšily privilegovanému postavení. Alexandr Veliký píše o Ženách ze Středního Východu barvících si nehty hennou a o indických ženách používajících měděně červenou pryskyřičnou látku získávanou z výměšků hmyzu jen proto, aby s její pomocí bylo možné kolorovat špičky prstů a chodidla. Dochovaly se dokonce zmínky o svatebním zvyku z biblických dob, kdy se dlaně nevěsty zdobily přikládáním hennou napuštěné kůže vytvářející jemně tónovaný desén. 
   
Věc vyvolených  
V dobách, kdy muži vládli světu, nehrálo barvení nehtů roli v odlišení pohlaví. Pomiňme fakt, Že dnes je znakem Ženskosti - barevné nehty tvořily součást uniformy římských i babylónských válečníků. Ti se česali, dělali si manikúru a tónovali rty, než sjednotili své šiky před bitvou. Manikúra objevená v jižní Babylónii 3 200 let před Kristem měla i svou sociální funkci. Skládala se totiž ze dvou černidel a použití jednoho či druhého signalizovalo společenské postavení jedince: černá byla znamením vyvolených, zatímco zelená označovala masy nižších tříd. Staří Egypťané používali celé spektrum barev jako rozlišovací kód společenské příslušnosti. Temné, plné tóny byly vyhrazeny pro královskou rodinu, služebnictvo se smůlo kolorovat jen pastelovými odstíny. Podíváte-li se po Evropě, pak barvení nehtů propadla pouze anglická vyšší třída v 18. Století.  

Musím tu barvu mít 
Egyptská královna Kleopatra nedala dopustit na hennu, aby docílila svých terakotových drápů, zatímco ve Středozemí manželka římského císaře Nerona Poppaea k obarvení nehtů namíchala kombinaci „dračí krve“a jehněčího tuku. Henna byla vhodným „líčidlem“ rukou až do 17. století, pak vynalezly ženy v Orientu mnohem rafinovanější způsob. Do nehtového lůžka vstřikovaly organická barviva, aby jim již přímo rostly kolorované nehty. Rok 1917 byl pro barevné nehty rokem vskutku revolučním – představil se první tekutý růžový lak. A od roku 1920 jste si mohly barevné laky na nehty zakoupit v drogériích i lékárnám na celém světě. Z barevné škály představoval nejoblíbenější odstín červenou, po ní následovala zelená, zlatá, kaštanová a dokonce i černá. Myšlenka kombinace podlaku a nadlaku pomohla na konci 30. let minulého století rozšířit popularitu lakování nehtů. Poté, co se během II. světové války chemikálie používané k produkci laků staly vzácnými, hledali chemici k jejich výrobů nový zdroj. Nakonec materiál vytvořili natavením filmu s přidanými barvivy. Tento produkt s vysokým leskem byl předchůdcem dnešních laků na nehty.    

Hlavní proud  
Legenda moderní manikúry se zrodila ve Francii 18. století díky dnes prostému odstranění záděry, které si „objednal“ francouzský král Ludvík XV. Doktor Sitts, jemuž se pocty králi vyhovět dostalo, vytvořil následně péči o ruce s použitím pomerančového dřívka přejatého z dentálních nástrojů. Sitts své zkušenosti poskytl neteři, která novou službu rozšířila dál po královském dvoře. Komercializace péče o ruce se rozmohla na přelomu 19ř a 20ř století, kdy firmy (jako newyorský salon Riker’s Manicure Parlour) zásobovaly Ženy jednoduchými i luxusními sadami k péči o nehty prodávanými v drogeriích. Sady obsahovaly leštící pudr, leštěnku, kelímek s krémem na ruce a pomerančové dřívko. Jak zájem o péči o ruce vzkvétal, produkty byly vylepšovány přidáním lesku na nehty, čímž se celkový vzhled rukou zkrášlil. První laky na trhu byly ve formě pasty, ta se nanášela na nehty a poté leštila.